pátek 21. dubna 2017

Pátek 22.4.2017 cca 2:30 ráno aneb Cesta domů

                Červeně svítící klávesnice je zdrojem uprostřed hrbolaté plochy, zakryté odpadem. Mé prsty jsou nástrojem, snad vypravěčem, avšak nevypráví příběh svůj, ale příběh nohou; vypráví cestu domů.

                Po šichtě v kavárně jsem většinově uklidil, napsal si seznam věcí, které přijedu udělat dnes, ubalil si drobného jointa a vzal si kofolu na cestu. Procházejíc mezi hnědými stehny ulice po žlutě a oranžově se lesknoucím asfaltu mi vítr, který může vanout jen v prázdné noční ulici, dobrodružně čechral vlasy. Dým z mé malinké trubičky radosti jakoby s výskotem utíkal do všech stran. V pravé ruce tento titěrný nástroj, v ruce levé skleněná lahev s hnědým, kapalným cukrem. Tu a tam ji nechám osvěžit své chuťové pohárky, zdevastované v tento moment palčivou stopou mých snových oblak.
                Když zajdu za roh, čímž se vymaním z role pomyslného klínu stehen prázdné ulice, zdroje všeho dění, dávajícího těmto tichým příběhům význam, slyším bujaré hlasy opilých hrdel. Je jich více a připadají mi dotěrné, vplouvají do mého soukromého okamžiku osobních magických rituálů, nechci je tu mít. Svírám láhev ne, jako nástroj opojení, ale zbraň, kterou ale nikdy nepoužiji, jako jsem ve svém životě nepoužil téměř žádnou zbraň, neboť promlouvám-li, není čas na nic jiného.
                Teď už nás dělí řeka zdobená několika hřebeny, tenkými a stříbrnými, uloženými na hnědém a zaprášeném pruhu, připomínajícím proud kalné vody uprostřed čisté černě plížícího se vodního toku. Svou prázdnotou se zdá být skoro mělká, kráčíme s onou skupinou hlasů po opačných březích stejným směrem, skoro stejně rychle. Konopí se pomalu uvelebovalo v mých myšlenkách, rozvalilo se na gauči, zatímco jsem plynule jako sirup tekl až k sobě domů, proudíc kolem páru opilých starců, kteří mě svým kolébáním přinutili v duchu rozpačitě zatroubit a předjet, načež se do víru zatočím u velké popelnice, která ke mně igelitově šeptala, snad se rozezněla příčinou drobných nožek a ocásku.
                Těším se, těším, až zapnu tu elektronickou bedýnku a otisknu tyto momenty do virtuálních pečetí na dopisech příběhů. Už se nervózně rozhlížím, jak hledám ten požitek z tvoření. Zatímco odemykám dveře od domu, v duchu si spokojeně mlaskám, jak cítím odér těchto scén ještě teď. Jako by tu byly, téměř se mi otírají o obličej, ach jak jsou čerstvé a svěží, tyto vzpomínky na věci obyčejné, ty, které člověk potkává neustále, ale jen někdy se s nimi dá do řeči, když tak osaměle kráčí a obličej mu systematicky ozařuje oharek nevšední cigarety.
                Cinkám klíči v kapse, lovím je a přemýšlím, proč jich mám tolik, načež vpadnu do pařížské modři objetí sto let starého domu. Zatímco zamykám dveře, zvenku ozdobené stopami šroubováků, či snad páčidel, píchne mě u srdce. Nejspíš mě vášeň či snad únava táhne vzhůru do schodů. Poslechnu ji tedy, otočím se a jdu domů.

Žádné komentáře:

Okomentovat